Sedm Mýtů o Vzdělávání a nebezpečí poloargumentů neboli cherry-picking

Čtení knihy Sedm Mýtů o Vzdělávání od D. Christodoulou (2014) jsem se mnoho let vyhýbala. Když jsem knihu vzala do ruky poprvé, odložila jsem ji, jakmile jsem se dostala k části, ve které autorka popisuje, jak se za tři roky vyučování nedokázala naučit efektivně klást otázky. Zdá se, že tvrdí, že strategie, které se týkají používání otázek na začátku učení nové látky, jsou neúčinné. Zde se jí nepodařilo vysvětlit hodnotu takového přístupu, o čemž možná bude diskutovat ve své knize o budoucnosti hodnocení (kterou jsem ještě nečetla). Používání předchozích znalostí jako výchozího bloku pro plánování výuky se ukázalo jako zásadní v mé výuce na primární i univerzitní úrovni vzdělávání. Ano, odpovědi jsou obvykle povrchní a limitované, ale poskytují mi důležité informace, abych mohla prezentovat a přizpůsobit výuku tak, aby látka byla přístupná všem. Bez otázek bych to nedokázala.

Ke knize jsem se vrátila až poté, co jsem viděla nedávno vydaný český překlad knihy propagovaný na Twitteru. Nemám přístup k přeložené verzi, ale doufám, že předmluva poskytuje dostatečný kontext vysvětlující současný stav anglického vzdělávání, jeho nedávný vývoj a směr. Toto dohromady s dostačující znalostí autorů, jejichž dílo je diskreditováno, může českému pedagogovi umožnit plně ocenit nedostatek hloubky a množství nevyvážených argumentů, které Christodoulou uvádí. Správně identifikuje některé mýty, které stále převládají v některých třídách a školách, ale zkrácená verze představuje zaujatý pohled na „mýty“. Po pravdě, některé výroky jako „přistěhovalecké rodiny přinesou méně znalostí“ (str. 115) mě popudily. Doufám, že nejsem jediný člověk ve Spojeném království, který se setkal s rodinou imigrantů s lepšími znalostmi než já. Možná Christodoulou měla na mysli děti z válkou zničených zemí bez přístupu ke vzdělání nebo děti, jejichž vzdělání bylo vážně narušeno. Přesto tato skupina dětí má větší znalosti než já.

Otázka je „jaké znalosti?". Kniha znalosti nedefinuje a v důsledku toho představuje velmi úzký výklad řady pedagogických teorií a didaktiky. Oblast vzdělávání je složitá, často kontextualizovaná, diskutabilní a založená na multidisciplinárním výzkumu. Tato kniha pak spadá do kategorie „post-truth“ světa, kde osobní přesvědčení a emoce mají větší vliv než vyvážené argumenty. Vzhledem k tomu, že klíčové termíny nejsou dostatečně definované, vybraná fakta představují velmi úzký a zaujatý pohled. Ačkoli poslední dvě slova Christodoulou jsou „znalosti osvobozují", první dvě kapitoly kritizuje dílo Paula Freireho ... poloargumenty jsou nebezpečné.

Men and women rarely admit their fear of freedom openly, however, tending rather to camouflage it - sometimes unconsciously - by presenting themselves as defenders of freedom. They give their doubts and misgivings an air of profound sobriety, as befitting custodians of freedom. But they confuse freedom with the maintenance of the status quo...

Volný překlad: Muži a ženy málokdy otevřeně přiznají svůj strach ze svobody, ale spíše jej maskují – někdy nevědomě – tím, že se prezentují jako obránci svobody. Dávají svým pochybnostem a obavám pocit hluboké střízlivosti, jak se na obránce svobody sluší. Ale pletou si svobodu s udržováním status quo...

(Freire, 1996, p.18)

Použitá literatura:

Christodoulou, D (2014) Seven Myths about Education. London: Routledge.

Freire, P. (1996) Pedagogy of the Oppressed. London: Penguin Books.